Jediný houslový tón se může během okamžiku změnit z drsného škrábání na plný, rezonující zvuk, a to jen díky nepatrným změnám v rychlosti a tlaku smyčce, které okem vůbec nepostřehneme. Výzkumy v oblasti akustiky strun ukazují, že kvalita tónu závisí hlavně na přesném řízení toho, jak smyčec rozkmitává strunu v režimu stick–slip, a ne jednoduše na tom, jak dlouho má hráč odcvičeno.
V jádru všeho leží úzké stabilní rozmezí, které určují tah smyčce, jeho rychlost a kontaktní bod na struně. Pokud se hráč udrží v tomto okně, nastane tzv. Helmholtzův pohyb, základní tón i vyšší harmonické se uspořádají a lidské ucho výsledný zvuk vnímá jako koncertní kvalitu. Stačí ale nepatrně vybočit a akustický „nepořádek“ prudce vzroste: cykly stick–slip se rozpadnou, částečné tóny se rozkmitají nestabilně a ten samý tón najednou zní drsně, rozmazaně a nečistě, přestože prstoklad i intonace jsou správné.
Tento rozpor mezi vynaloženým úsilím a výsledkem souvisí víc s motorickým učením než s hudebním vkusem. Mnoho amatérů si nevědomky zafixuje neefektivní svalové vzorce, takže tah i rychlost smyčce kolísají v řádu milisekund. Studie s použitím vysokorychlostních kamer a silových senzorů ukazují, že zkušení hráči provádějí nepřetržité mikroúpravy – jemně modelují zrychlení smyčce i přítlak na strunu pomocí jakési ztělesněné zpětné vazby, která se podobá uzavřené regulační smyčce v inženýrství. Drobné rozdíly na této mikroúrovni pak vedou k obrovskému rozdílu na výstupu: stejné noty, téměř stejné pohyby, ale radikálně odlišný tón.
