Rotující míč letí vzduchem nad bazénem a tuleň lvoun ho jediným trhnutím čenichu vrátí zpět do hry. Nejde o volejbalovou výměnu v lidském slova smyslu, ale o ukázku specializovaných reflexních oblouků a vnímání řízeného vousky, které je vyladěné na sledování pohybu v prostoru.
Místo aby „četl“ míč rukou, spoléhá zvíře na vibrisy – vousky hustě protkané mechanoreceptory, které převádějí jemné změny proudění vody a pohybu vzduchu na nervové signály. Ty putují periferními nervy do mozkového kmene a mozečku, kde se smyslové a pohybové informace propojí a z hrubých dat vznikne předpověď dráhy letu míče, v principu podobná balistickým výpočtům v motorické kůře. Protože vedení vzruchu v těchto drahách je velmi rychlé a zpoždění na synapsích minimální, hlava a krk mohou téměř okamžitě měnit polohu.
Jakmile se míč dostane na dosah, rychlá svalová vlákna v oblasti krku a čelistí spustí předem naučený pohybový vzorec. Ten vznikl opakovaným tréninkem, ale probíhá převážně mimo vědomou kontrolu. Proprioreceptory ve svalech a kloubech nepřetržitě doplňují zpětnou vazbu a upřesňují odhad polohy i úhlu zásahu. Tuleň lvoun neskládá složité výměny, rotace ani skákací podání; spouští kompaktní senzoricko‑motorický „algoritmus“, který zachytí pohyb, odhadne, kam míč poletí, a pošle ho zpět do vzduchu přesně mířeným dotykem.
