V největších hloubkách se rekordní ponor s přístrojem dostal pod hranici zhruba 300 metrů a proměnil vodní sloupec ve svislou laboratoř tlaku a rizika. V takové hloubce je každý nádech souhrou fyziky, biologie a inženýrství, které musí fungovat současně.
Sestup je založený na pečlivě vypočítaných parciálních tlacích, s plynovými směsmi navrženými tak, aby omezily dusíkovou narkózu a toxicitu kyslíku, ale přitom udržely dostatek kyslíku pro tělo. Tělo potápěče se mění v křehký systém pracující téměř na hraně tolerance barotraumatu. I malé chyby v ovládání vztlaku nebo v plánování dekomprese mohou vyústit v těžkou dekompresní nemoc. Přepínání plynů, odložené láhve a zdvojené automatiky tvoří vícestupňovou bezpečnostní architekturu, která připomíná spíš řízení rizik v letectví než běžnou rekreaci.
Přesto lákadlo překročit hranici zhruba 300 metrů trvá. Hloubka se stává měřítkem technické vyspělosti i řízeného nárůstu chaosu uvnitř lidského těla. Každý další metr vyžaduje přesnější tabulky ponorů, sofistikovanější dekompresní algoritmy a užší logistické rezervy. V úzkém pásmu tlaků, které je ještě slučitelné se životem, přestává být oceán pouhým pozadím a stává se aktivní, neústupnou silou, která přímo určuje, jak daleko může lidský průzkum ještě zajít.
