Kompaktní historické jádro dnes soustřeďuje na jednom snadno průchozím území víc gotických, barokních a středověkých staveb, než jakými se některá velká evropská hlavní města mohou pochlubit napříč celými čtvrtěmi. Nebyla to náhoda. Tento stav je výsledkem opatření přijatých po rozsáhlém ničení, kdy se místní správa rozhodla pro zachování města místo radikální přestavby a neporušené čtvrti začala vnímat jako nedotknutelné bohatství.
Poválečné územní plány a regulace tlačily novou výstavbu do okrajových pásem. Uvnitř starého centra omezily výškovou i objemovou zástavbu i kapacitu ulic pro automobilovou dopravu a hlavní infrastrukturu odvedly jinam. Namísto budování magistrál skrz historické ulice je plánovači vymezili ochrannými hranicemi a nasměrovali investice do oprav fasád, zpevňování kamene a statického zajištění domů. Památkové soupisy vytvářené dům po domu fungovaly jako detailní mapa městské struktury a daly ochraně právní váhu. Tím omezily živelnou demolici po jednotlivých parcelách a spekulativní nahrazování starých domů novostavbami.
Hospodářská politika pak proměnila dochované městské prostředí v kulturní kapitál: turismus, soustředění muzeí a univerzit zvýšily přínos každého zachovaného oblouku, klenby či římsy. Zatímco některé metropole srovnaly trosky se zemí, aby uvolnily prostor dopravě nebo kancelářím, toto město vědomě rezignovalo na maximální plynulost provozu, aby ochránilo hustotu historických vrstev. Výsledkem je centrum, kde se během pár minut chůze stále potkávají středověké parcely, barokní průčelí a gotické siluety a vytvářejí nepřerušenou ulici, v níž se několik architektonických epoch soustřeďuje do jedné kompaktní scenérie.
