Světelné šmouhy barev v noční scéně vypadají jako kouzlo, ve skutečnosti ale vycházejí z drobné chyby v lidském vnímání. Oko nezaznamenává fotony jako snímač. Obraz si upravuje, vyhlazuje, posouvá v čase a přehání jejich sílu. Právě tohle zkreslení je skutečnou bránou do světa light paintingu.
Takzvaná perzistence vidění znamená, že každý záblesk světla na sítnici chvilku doznívá, takže se v mozku několik oddělených dějů slije do jediné plynulé stopy. Zároveň náš vjem jasu nereaguje lineárně, ale podobá se logaritmické křivce: zdroj musí vyzářit násobně víc světla, aby se nám zdál dvakrát jasnější. Tyto dva mechanismy ohýbají jakoukoli „přirozenou“ představu o času expozice a intenzitě světla.
Fotoaparát naproti tomu fotony prostě sčítá: zdvojnásobíte-li množství světla nebo dobu expozice, výsledný signál se prostě zdvojnásobí. Když umělec pohybuje v tmavé scéně svítilnou, využívá rozdíl mezi tímto lineárním sčítáním a zaujatým, stlačeným vnímáním našeho mozku. Ovládnout light painting tedy znamená naučit se předvídat, jak vás setrvačnost vidění a přizpůsobení jasu zradí, a skládat expozice kolem těchto zabudovaných chyb – ne kolem samotného hardwaru.
