Nejvlivnější dominantou města může být dnes obyčejný řádek kódu. Jakmile městské sítě pokryjí ulice senzory a propojí dopravu, osvětlení i policejní dohled do společných přehledů, software začne vyhodnocovat, která křižovatka si zaslouží údržbu, propagaci nebo zásah. Vzniká tak neviditelná vrstva regulace, kde tok pozornosti a kapitálu neurčují jen mapy a vyhlášky, ale také datové vstupy.
Tento posun, často označovaný jako algoritmické řízení, stojí na zpětných vazbách známých z teorie řízení a informační entropie. Proud dopravy se přesměrovává pomocí prediktivních analýz, obchodní zóny posilují doporučovací systémy uvnitř navigačních aplikací a rekonstrukce chodníků se řídí teplotními mapami polohových dat. Stále častěji tak prvního arbitra hodnoty v území nehraje plánovací dokument, ale statistický model.
Softwarová infrastruktura však přebírá zkreslení z tréninkových dat i z obchodních modelů. Ulice plné chytrých zařízení generují detailnější datové podklady a tím na sebe přitahují víc optimalizace, což dál zvyšuje jejich digitální „užitek“ oproti už tak viditelným čtvrtím. Méně osazené čtvrti riskují, že spadnou do slepé skvrny: systémy městské „inteligence“ je pak méně hlídají, méně udržují a méně propagují.
Urbanisté proto řeší, zda kód, senzory a rozhraní sítí pojímat jako veřejnou infrastrukturu, která by podléhala pravidlům bližším územním regulacím než běžným spotřebitelským aplikacím. Nejde jen o to, kdo data vlastní, ale také kdo určuje cílovou funkci, která směruje lidi, investice a služby. V prostředí ulic, jejichž podobu stále víc určuje software, se tiše rozhoduje o tom, která místa zůstanou na mapě společné představivosti a která z ní postupně mizí.
