Když se světlo pomalu stáčí z africké savany, krajina působí téměř jako pečlivě naaranžovaná scéna. Pro tamní zvířata ale tentýž zlatý jas znamená začátek nekompromisního odpočtu. Jak slunce klesá níž, rychle se mění teplota, viditelnost i zvukové poměry. A s nimi i to, kdo se ještě může pohybovat, kdo se stihne nasytit a kdo má šanci lovit bez fatální chyby.
Ekologové to popisují jako střet mezi cirkadiánním rytmem a základními survivalovými limity. Býložravci s vysokým bazálním metabolismem potřebují získat dost energie, dokud jejich zrak funguje nejlépe – tedy za světla. Spěchají, aby spásli poslední trsy trávy nebo se dostali k napajedlu dřív, než se z horizontu vytratí barvy a z těl se stanou siluety splývající s chladnoucí půdou a zhutňujícím se vzduchem.
Pro predátory naopak tento západ slunce představuje rostoucí výhodu. Jak mizí kontrasty, noční lovci s tapetum lucidum v sítnici, vytříbeným sluchem a jemně naladěným čichem zvyšují úspěšnost lovu, zatímco šance kořisti včas zaznamenat nebezpečí prudce klesá. Soumrak se mění v pohyblivou hranici: s každým stupněm slábnoucího světla se loviště rozšiřuje nebo zužuje a mapa rizika se na otevřených pláních i v hustých houštinách přepisuje, aniž by se na obloze změnila jediná linie.
