Dvoumetrový krk promění něžné žirafí otření o člověka či jinou žirafu v náročnou úlohu z mechaniky tekutin. Krev musí vystoupat z hrudníku proti gravitaci až do mozku a pak se zase rychle vrací zpět, aniž by zvíře omdlelo ve chvíli, kdy skloní hlavu k vodě nebo ji přiblíží k některému členu stáda.
Klíčem je tlak. Žirafí srdce vytváří arteriální krevní tlak výrazně vyšší než u většiny savců. Ten žene krev silnostěnnou krkavicí s poměrně úzkým průsvitem, což omezuje ztráty tlaku po celé délce krku. V oblasti lebky pak hustá síť drobných cév a útvar známý jako rete mirabile tlumí výkyvy tlaku, aby rychlé změny polohy hlavy nepoškozovaly citlivou mozkovou tkáň.
Gravitace ohrožuje i dolní končetiny, kde by hydrostatický tlak mohl způsobovat hromadění krve. Pevná kůže a vazivové obaly kolem končetin fungují jako kompresní punčochy, zatímco tuhé stěny tepen a žilní chlopně pomáhají řídit návrat krve k srdci. Tlakové receptory v krčních tepnách nepřetržitě sledují krevní tlak a bleskově upravují srdeční frekvenci i cévní odpor, aby byl průtok krve mozkem stabilní, ať je hlava vysoko nad trupem, nebo náhle spuštěná k zemi.
Takové přizpůsobení oběhové soustavy zvyšuje základní energetické nároky organismu, zároveň však vytváří přijatelný kompromis mezi spotřebou energie a bezpečným oběhem. I tiché žirafí otření, nahlížené optikou hemodynamiky a stavby cév, je neustálým vyjednáváním s gravitací.
