Současná kondiční příprava ve fotbale bere posilovnu jako laboratoř, kde se hrubá síla převádí na využitelnou herní explozivitu. Místo klasického kulturistického dělení tréninku se pracuje v blocích, které soustředí úsilí do krátkých, maximálně intenzivních úseků. Ty připomínají samotnou akci ve hře: naložit, explodovat, krátce zregenerovat a znovu.
Klíčovým ukazatelem už není objem svalů, ale rychlost rozvoje síly – tedy jak rychle nervosvalový systém dokáže vytvořit točivý moment. Těžké dřepy a olympijské cviky prověřují zapojení motorických jednotek a souhru svalů v celém řetězci. Nervový systém jsou nucen pracovat tvrději a rychleji, místo aby jen budoval co největší svalovou hmotu.
Výbušné bloky většinou spojují nízký počet opakování s činkou se sprinty nebo odrazy. Opírají se o principy jako postaktivační potenciace a využití zkracovacího–protahovacího cyklu. Sladění biomechaniky a energetického zabezpečení zátěže způsobí, že každý opak je blíž skutečnému startu akce: krátkému výkonu, kde rozhoduje zrychlení, ne vzhled, a kde se ukáže, jestli síla přinese na hřišti reálnou výhodu.
