Bílé tělo letící těsně nad zamrzlou hladinou vypadá skoro beztížně, ale fyzika žádné úlevy nedává. Dálkový tah je pomalá, ale soustavná energetická krize a labuť ji zvládá jen díky velikosti. Přibližně šestikilové tělo jí dává dost vnitřního objemu na uložení tuku, vody a glykogenu, a přitom udržuje relativně malý povrch, takže omezuje ztráty tepla do okolního vzduchu.
Tato hmota umožňuje velmi vysoký klidový metabolismus, aniž by se zásoby okamžitě vyčerpaly. Kolem ní se rozpíná téměř dvouapůlmetrové rozpětí křídel, které vytváří potřebný vztlak pro tak těžkého ptáka a zároveň omezuje indukovaný odpor. V aerodynamice to znamená nízké plošné zatížení křídla a vysokou štíhlost – a tedy maximální přeměnu chemické energie na uletěnou vzdálenost. Svalová vlákna, hustota mitochondrií i počet červených krvinek jsou „nastavené“ k jednomu cíli: udržet aerobní dýchání během hodin nepřetržitého mávání křídly v řídkém, chladném vzduchu.
Stejná labuť, která na klidné vodní hladině působí, jako by se vznášela bez námahy, má v letu extrémně přísný energetický rozpočet daný termodynamikou práce a tepla. Půvab tu není přepych navíc, ale viditelný vedlejší efekt těla, které přírodní výběr „navrhl“ tak, aby dokázalo zaplatit plnou cenu dálkového tahu a zůstat ve vzduchu dost dlouho na to, aby vůbec někam doletělo.
