Bílé hřebeny se při každém tání mění v holou skálu, ale nedaleko ležící korytové ledovce si led udrží. Rozdíl spočívá v tom, jak každý z těchto povrchů dlouhodobě nakládá s energií a hmotou v opakujících se cyklech mrznutí a tání.
Sezonní sníh na vrcholcích tvoří tenká sněhová pokrývka s velmi křehkou hmotnostní bilancí. Hmotu získává hlavně novým sněžením, ale jakmile se radiační bilance překlopí do kladných hodnot, rychle o ni přichází táním a sublimací. Silný vítr z hřebenů sníh odfoukává a turbulentní výměna tepla zrychluje tání na vypouklých svazích. Stačí malý nárůst teploty vzduchu nebo příkonu sluneční energie a tento mělký systém se přehoupne přes svůj práh: sníh zmizí úplně a vrátí se až s dalším obdobím akumulace.
Korytové ledovce fungují spíš jako pomalý integrátor klimatických signálů. Jejich silná ledová masa, řízená zhutňováním firnu a tečením ledu, ukládá hmotu po mnoho let a vyhlazuje krátkodobé výkyvy počasí. Trhlinami rozpraskaný nebo znečištěný povrch ledovce místy snižuje albedo, ale hutný led a trvalé stínění v karových prohlubních omezují pohlcenou sluneční energii ve srovnání s exponovanými sněhovými poli na hřebenech. Protože bazální a vnitřní energetické toky ledovce reagují na velmi dlouhých časových škálách, jeho záporná hmotnostní bilance se projevuje pozvolna, zatímco nedaleké „věčné“ sněhové čepice se během jediné tánící sezony střídavě objevují a mizí.
