Není to třesoucí sema kolena, ale lámání vln, co dělá učení surfování o samotě tak náročným. Při každém nepovedeném pop-upu v pozadí během zlomku vteřiny běží v mozku jakýsi fyzikální „engine“: odhaduje rychlost vlny, trajektorii prkna a polohu těžiště těla ještě dřív, než se jezdec vůbec zvedne. Když je tenhle vnitřní model nepřesný, žádné balanční cviky na břehu tě před pádem nespasí.
Sportovní vědci to popisují jako problém provázání vnímání a akce, ne jako prostou otázku stability. Mozek musí nepřetržitě řešit pohyb v prostoru a řízení těžiště v podmínkách šumu a neustále se měnících vstupů. A zároveň musí tyto předpovědi v řádu zlomků sekundy upravovat. Motorická kůra, mozeček a vestibulární systém společně zpracovávají něco jako bayesovský odhad v reálném čase, zatímco se každá vlna pod prknem láme, mění tvar a zrychluje.
Pro samouky je hlavním úzkým hrdlem kvalita zpětné vazby. Opakovaný nácvik pop-upu v písku sice posílí svaly a zlepší rozsah pohybu, ale téměř nepomáhá zpřesnit vnímání hloubky a pohybu, načasování ani chybové signály, které kalibrují vnitřní model tekoucí vody v mozku. Videa z jízdy, konkrétní rady trenéra a častý kontakt s podobnými typy vln poskytují tomuhle modelu mnohem užitečnější „chaos“ k reorganizaci než další série kliků na pláži.
Surfování tak připomíná pojízdnou učebnu aplikované fyziky. Učební látkou tu není izolovaná rovnováha, ale senzorické předvídání a rychlé přepisování vnitřního modelu pokaždé, když nová vodní stěna během jízdy uprostřed hodiny změní pravidla.
