Na první pohled působí nekonečná bílá arktická krajina jako mrtvá zóna, přesto v ní tundrový vlk funguje jako vrcholový predátor. Jeho přežití stojí na přísném řízení tepla a energie, téměř tak přesném jako u technicky navržených systémů, přičemž prostředí mu téměř nedává prostor pro chybu.
Po stránce fyziologie má vlk jemně vyladěnou základní látkovou výměnu, která vyvažuje tvorbu tepla s nedostatkem „paliva“. Dvojitá srst a hustá podsada zadržují vzduch a vytvářejí účinný izolační obal, který zpomaluje ztráty tepla vedením i prouděním. Stažení cév v periferiích udržuje teplou krev v tělesném jádru a protiproudý výměník tepla v končetinách mu dovoluje stát na ledu, aniž by došlo k prudkému ochlazení těla. Díky těmto mechanismům si udrží stálou vnitřní teplotu i v mrazech, které by většina savců nezvládla.
O všem ostatním rozhoduje energetická bilance. Kořist je roztroušená, proto vlk střídá krátké, velmi intenzivní výpady s dlouhými úseky minimálního pohybu, kdy výrazně snižuje výdej energie. Tukové zásoby z pozdního podzimu fungují jako přenosná baterie: chemická energie uložená v tukové tkáni ho udrží při životě během dlouhých období hladu. Jako společenský lovec využívá vlk spolupráce ve smečce, aby zvýšil úspěšnost lovu v přepočtu na vydanou kalorii: koordinovaný hon, střídání ve štvanici a společné přepady zvyšují šanci složit soba nebo pižmoně, zatímco se náklady na lov rozdělí mezi více jedinců. Široký jídelníček – od velkých kopytníků po drobné hlodavce a mršiny – navíc tlumí riziko vyplývající z nevyzpytatelné arktické potravní sítě, která se může na celé dny či týdny prakticky zastavit.
