Odlehlý sopečný ostrov, který leží na zlomu v severním Atlantiku, dnes patří mezi nejbezpečnější, nejčistší a nejvzdělanější společnosti na světě. Jeho nepočetná populace v rámci aliančního bloku mohla být strukturální nevýhodou. Místo toho se drsné přírodní podmínky staly základem neobvyklého společenského experimentu.
Geotermální energie a vodní elektrárny proměnily tektonickou nestabilitu v infrastrukturu, která stojí za nízkoemisní výrobou elektřiny a vytápěním. Díky tomuto fyzickému bohatství se podařilo omezit závislost ekonomiky na dovozu paliv a uvolnit prostředky na všeobecné školství, veřejné knihovny a kvalitní internetové připojení. Hustě vystavěný systém sociálního státu, podpořený progresivním zdaněním a kolektivním vyjednáváním, zpevnil záchrannou síť a udržel kriminalitu i bezdomovectví na velmi nízké úrovni i v podmínkách otevřené tržní ekonomiky.
Vystavení sopečným hrozbám a extrémnímu počasí přimělo státní správu řídit rizika spíš jako komplexní systém než jako běžnou politickou agendu: důsledné stavební normy, pravidelná cvičení civilní ochrany a transparentní data o kvalitě ovzduší i seismické aktivitě. V takto nastaveném prostředí má každý další obyvatel výraznější dopad: populace je dost malá na to, aby si udržela vysokou míru vzájemné důvěry, ale zároveň je pevně napojená na mezinárodní struktury, jako je vojenské spojenectví a otevřené obchodní sítě. Právě stabilita a lidský kapitál se tak stávají nejtrvalejším „vývozním artiklem“ ostrova.
