Ta malá zelená skvrna za okénkem letadla už dávno běží na vlastní klimatický režim. Jak se povrch ostrova zahřívá, rozjíždí se na něm mikroklimatický systém, který z výšky působí nenápadně, ale nad okolním mořem mění pravidla hry pro vzduch, teplo i vodu.
Všechno začíná ohřevem povrchu a evapotranspirací, tedy společným vypařováním vody z půdy a vegetace. Teplejší vzduch nad pevninou se rozpíná, snižuje tlak u země a nasává chladnější, hustší mořský vzduch. Tento jednoduchý tlakový rozdíl funguje jako lokální motor pro mořské vánek, zatímco konvekční proudy vynášejí vlhký vzduch vzhůru, kde se ochlazuje a kondenzuje do kapiček v oblacích. Ostrov tak do jisté míry „přeprogramuje“ místní energetickou bilanci: sluneční záření se méně mění v chaotické teplo a více v uspořádaný vertikální pohyb, což je malý, lokální zásek do jinak rostoucí atmosférické entropie.
Jak stoupající vzdušné sloupce napojují své proudění na širší cirkulaci atmosféry, ostrov vtiskuje svůj vlastní vzor do rozložení oblačnosti a srážek. Když se vzduch musí zvedat po svazích i jen mírně členitého terénu, orografický výstup ještě posílí kondenzaci a zvýrazní rozdíl mezi deštivými pásy nad ostrovem a sušším vzduchem nad přilehlým mořem. Tyto mikroklimatické procesy mění stabilitu v přízemní vrstvě vzduchu, ovlivňují tok skryté (latentní) tepelné energie a někdy dokážou i drobně vychýlit dráhy bouří tím, že nenápadně posunují vlhkostní a teplotní rozhraní. Z výšky to vypadá jen jako scenérie, ale z fyzikálního hlediska jde o kompaktní továrnu na počasí, která nepřetržitě provádí experimenty s prouděním tekutin a změnami skupenství.
