Řídký vzduch ubírá mozku kyslík, přesto mnoho horolezců po velkých expedicích popisuje jasnější myšlení a vyrovnanější náladu. Tento zdánlivý rozpor leží na průsečíku fyziologie, psychologie a schopnosti mozku se strukturálně měnit.
Během výstupu snížený přísun kyslíku vyvolá akutní hypoxii, která dočasně zhoršuje pracovní paměť, pozornost i exekutivní funkce. Při delším pobytu ve výšce se však spouštějí adaptační mechanismy: roste hustota kapilár, zlepšuje se průtok krve mozkem a mění se efektivita mitochondrií. Tyto změny, vycházející z klasické neuroplasticity, připomínají tréninkový efekt ve svalech – jenže tentokrát v nervových okruzích, které řídí rozhodování a regulaci emocí.
Současně se znovu a znovu aktivuje a následně uklidňuje stresová reakce organismu. Kortizol i autonomní nervový systém krátce vystřelí, pak se vracejí do klidového stavu, čímž se postupně „přenastavuje“ osa hypotalamus–hypofýza–nadledviny. Tento efekt jakési očkovací dávky proti stresu snižuje základní úroveň úzkosti a zlepšuje kontrolu myšlení pod tlakem. K tomu se přidává extrémní nárok na hodnocení rizika, plánování trasy a rychlé řešení problémů – mozek tak neprochází prostým vyčerpáním, ale cíleným tréninkem kognitivní zátěže. Když se horolezec vrátí do prostředí s běžným množstvím kyslíku a každodenním stresem, „předimenzované“ cévní i regulační systémy najednou pracují s rezervou. To se projeví ostřejším soustředěním a větší emoční stabilitou.
