Beztížná voda v modulu Mezinárodní vesmírné stanice se spojuje do kuliček, které nerespektují žádné rohy ani madla a plují tam, kam je navedou i ty nejjemnější síly. Na Zemi se naopak tuny dobytka stočí jiným směrem, jakmile se objeví linie plotu, a drží se cest, které už nesčetněkrát prošly.
Tenhle kontrast nevyrůstá z romantiky, ale z fyziky a chování. V mikrogravitaci vládnou setrvačnost a povrchové napětí: kapka nemá žádné privilegované „dole“, takže se o její směr dělí kapilární síly, proudění vzduchu a Brownův pohyb. Stačí krátký závan vzduchu, ťuknutí rukavicí nebo rozdíl teplot a dráha kapky se změní. Bez tření o pevnou plochu, které by jí ubíralo kinetickou energii, pak kulička vody klouže dál. V takovém prostředí je každý dotyk novým úkolem z hydrodynamiky, živou ukázkou druhého termodynamického zákona, kdy se soustavy posouvají k vyšší entropii.
Dobytek se řídí jiným „zákonem“. Jeho nervová soustava v sobě nese habituaci a operantní podmiňování; ploty promění volný prostor v rozhodovací schéma, které se zvířata naučí číst. Místo povrchového napětí tu hrají hlavní roli bazální metabolismus a vnímání rizika: zvířata hledají potravu s co nejmenší energetickou námahou a co nejmenším ohrožením, a proto se sama postupně seřadí do předvídatelných koridorů. Dřevo a drát jen zpřehlední jejich vnitřní „výplatní tabulku“. Astronauti nad kapkami takovou moc nemají – voda si nikdy nevytvoří paměť, očekávání ani strach; na oběžné dráze končí kontrola tam, kde se vůbec nerozvine žádné poznávání.
