Prázdná podlaha, neprohýbající se police a zásuvky, které nejsou narvané k prasknutí – to je důvod, proč profesionální organizátoři začínají vyhazováním, ne nákupem boxů. Objem věcí je první proměnná, kterou řeší, protože žádný organizér nezachrání prostý nepoměr mezi množstvím majetku a kubaturou bytu. Jakmile se množství věcí zmenší, prodlouží se pohledové linie, znovu se objeví odkládací plochy a místnosti působí větší, i když se na půdorysu nezměnilo vůbec nic.
Za tímto přístupem stojí základní principy kognitivní vědy. Méně předmětů znamená méně vizuálního šumu a menší zátěž pro mozek, což snižuje únavu z neustálého rozhodování pokaždé, když člověk vybírá oblečení, nádobí nebo pracuje s dokumenty. Organizátoři vnímají každý nadbytečný kus jako překážku v denním provozu, ne jako roztomilou dekoraci, a úspěch měří tím, kolik drobných rozhodnutí člověku během dne ubude. Úložné prostory pak řeší jako infrastrukturu: jak rozmístit to, co zůstane, aby bylo vytahování a vracení co nejjednodušší a nejplynulejší.
Právě proto odkládají nákup krabic a košů až na samotný závěr. Když je obsah už výrazně zredukovaný, můžou police i boxy přizpůsobit skutečnému stavu místo toho, aby domácnost nafukovali tak, aby odpovídala koupeným produktům. Prostor pak působí štědřeji proto, že v systému ubyl chaos, ne proto, že se někde objevila štítkovačka. Údržba je snazší, protože do systému vstupuje méně věcí, jeho „reset“ trvá kratší dobu a vzniká méně příležitostí, kde by se nepořádek mohl znovu začít hromadit.
