Čím víc o tomhle čtu, tím víc mám pocit, že Bugatti je spíš stíhačka na značkách než auto. Miluju, jak posedle řeší přítlak a stabilitu, aby se to ve 400+ km/h nechovalo jako letadlo. Tohle je přesně ten fanatismus do detailu, kvůli kterému mi ostatní hypersporty přijdou najednou tak nějak obyčejné.
Vzduch, který se žene přes karoserii Bugatti rychlostí přes čtyři sta kilometrů v hodině, má tendenci chovat se k autu jako k leteckému křídlu. Bugatti proto navrhuje karoserii tak, aby v každém čtverečním centimetru povrchu s tímto „instinktem“ bojovala – a přitom stále splnila silniční předpisy pro hluk, emise a bezpečnost při nárazu.
Základem je aerodynamický přítlak. Tvarovaná karoserie, aktivní zadní křídlo a přední splitter vytvářejí rozdíl tlaků, který tlačí podvozek k asfaltu – přesný opak vztlaku u letadel. Inženýři pečlivě vyvažují součinitel odporu a vztlaku, využívají výpočty proudění a testy v aerodynamickém tunelu, aby doladili laminární i turbulentní proudění tak, že vůz zůstává ve vysoké rychlosti neutrální a „neodlehčuje“ se na přídi.
Pod povrchem se o využití přítlaku stará karbonové monokokové šasi, adaptivní podvozek a elektronicky řízené tlumiče, které mění aerodynamické zatížení v předvídatelnou přilnavost. Širší rozchod kol, nízko položené těžiště a vysoce výkonné pneumatiky rozkládají svislé síly a brání náklonům a rozkmitání kolem svislé osy. Obrovské karbon-keramické brzdy a stabilizační elektronika pak řídí kinetickou energii a točivý moment kolem svislé osy tak, aby auto nejen zůstalo na zemi, ale aby ho dokázal bezpečně ovládat i běžný řidič s klasickým řidičským oprávněním.