Trasa, která bývala okrajovou cestou na sever, dnes stojí v základu jednoho z největších suverénních fondů na světě. Místo aby ropné peníze přehřály malou ekonomiku, Norsko je uzavřelo do státního fondu, investuje je téměř výhradně v zahraničí a zachází s nimi jako s finančním kapitálem, ne jako s palivem pro státní rozpočet.
Jádrem systému je rozpočtové pravidlo, které váže každoroční čerpání z fondu na odhadovanou reálnou míru výnosu. Jde o jakousi mezigenerační rozpočtovou brzdu, jež má vyhlazovat spotřebu napříč generacemi. Oddělení centrální banky, ministerstva financí a správce fondu snižuje politické tření a tlumí klasický efekt tzv. holandské nemoci, kdy energetický boom žene vzhůru mzdy a kurz měny. Domácí investice jsou financovány převážně z daní, takže každý dodatečný veřejný krone zůstává dobře viditelný jak pro voliče, tak pro úředníky.
Ropné a plynové rezervy se postupně mění v široce rozložené portfolio akcií a dluhopisů, což omezuje závislost na kolísání cen komodit a útlumu jednoho odvětví. Otevřené vykazování výsledků, etické zásady a kontrola ze strany parlamentu zasazují fond do široké společenské dohody, takže náhlé sáhnutí na jeho kapitál je politicky nákladné. Řídce osídlený vývozce uhlovodíků se tak stává příkladem, jak lze díky institucím přesměrovat konečný tok rent z přírodních zdrojů do trvalé síly národní bilance, a ne jen do krátkodobého boomu.
