Předposlední etapa na velké etapové tour často přináší paradox: jezdec, který míří za celkovým triumfem, ji někdy vědomě „nevyhraje“. Není v tom žádný romantismus, jde o fyziologii. Pokud chce uhlídat celkové pořadí, musí lídr utratit jen naprosté minimum energie a přitom mít pod dohledem každého nebezpečného soupeře.
Klíčovou roli hraje jízda v háku – aerodynamický efekt, díky němuž jezdec šetří výkon. Favorit, který se žene za každým pozdním nástupem jen proto, aby urval etapu, spálí zbytečné watty, zvýší si hladinu laktátu a zhorší regeneraci před finálním dnem. Když nechá na vítězství dojet neškodného uprchlíka, může se většinu času vézt za ostatními, používat soupeře jako živé štíty proti větru a brát etapu spíš jako řízenou zátěž než jako absolutní výkon.
Týmy do toho navíc vnášejí prvky teorie her a efektů na hraně detailu. Druhé místo s náskokem na hlavní konkurenty má často větší cenu než etapové vítězství bez jediné vteřiny k dobru. Když se lídr trochu krotí, zůstanou jeho domestici svěžejší na závěrečné stoupání celé tour, lépe se šetří zásoby glykogenu a zároveň se utahuje psychologická smyčka: soupeři vidí, že jejich útoky bez problémů pokryje, ale přesto odmítne přejet cílovou čáru první. Právě v tom tichém gestu sebezapření se často rozhodne o celkovém výsledku.
Právě v tom tichém gestu sebezapření se často rozhodne o celkovém výsledku.
