Vzduch nad masivem Annapurny neplyne plynule. Trhá se, láme, vrství do vírů, které se přes sebe valí jako vlny. V tomhle chaosu se letadla s ohebnými křídly učí překvapivému pravidlu: stabilitu nezískají tím, že odolají každému poryvu, ale tím, že se řízeně ohnou. Místo aby se chovala jako tuhé nosníky, jsou křídla navržena jako dynamicky vyladěné struktury. Umožňují, aby se zatížení, tvar i vztlak s prouděním vzduchu spíše dohodly, než aby do sebe hrubě narážely.
Jádrem všeho je aeroelasticita, tedy vazba mezi konstrukcí a prouděním, která v minulosti u klasických letadel vedla k nebezpečnému kmitání křídel. Dnes konstruktéři tuto vazbu záměrně formují pomocí aeroelastického tvarování. Směrují vlákna kompozitů a vnitřní nosníky tak, aby se křídlo při nárazu poryvu nepatrně pootočilo přídí dolů. Tím pasivně odhazuje přebytečný vztlak a omezuje náhlé změny úhlu náběhu. Energie jednotlivých rotorů a horských vln se tak utlumí dřív, než se stačí rozvinout v nestabilitu.
Vestavěné senzory průběžně měří deformace, zrychlení i tlak a posílají data do řídicích algoritmů, které fungují jako rozprostřená nervová soustava – kybernetická vrstva nad základními rovnicemi pohybu. Drobná vychýlení po rozpětí se nechovají jako jeden klasický křidélkový povel, ale spíš jako fázované pole antén: přerozdělují cirkulaci podél křídla, aby zkrotila intenzitu turbulence a snížila únavu konstrukce. Místo boje s divoce vířícím vzduchem se letadlo průběžně přeskupuje, aby se v něm svezlo. Řízená deformace se stává tichým nástrojem řízení entropie na obloze.
