Bývalé tiché zemědělské údolí dnes připomíná svisle otočený plán metra. Svahy jsou propojené jediným skipasem, který otevírá stovky kilometrů upravených sjezdovek i lesních tratí. Nezměnily se samotné hory, ale způsob, jakým se region naučil svou sněhovou jistotu ocenit, propojit a odvyprávět.
Vlhký vzduch z oceánu naráží na vnitrozemská pohoří, je orograficky vytlačován vzhůru, ochlazuje se a výsledkem je neúnavné sněžení s výjimečně vysokým podílem vody ve sněhu. Dlouho zůstávala tato meteorologická výhoda téměř nevyužitá a živila jen malé místní vleky u rýžových polí. Teprve modernizace železnice zkrátila cestu z velkých měst, posunula údolí z okraje mapy do pohodlného víkendového dosahu hustě obydlených aglomerací a zásadně změnila hodnotu každého výškového metru.
Střediska reagovala scelováním lanovkových systémů, sjednocením vstupních bran a dat a jejich zabalením do jednoho integrovaného skipasu, který z původně roztříštěných kopců vytváří vnímání jednoho gigantického resortu. Kapitál začal proudit do rychlých sedaček, řízení lavinového nebezpečí a sledování sněhové pokrývky, zatímco zahraniční provozovatelé přinesli dynamické cenotvorby a cílený destinační marketing. Hluboký prašan se tak předefinoval z místní sezónní komplikace na vývozní artikl. Z mozaiky faremních provázkových vleků vznikla nejhustší koncentrace lanovkami obslouženého terénu v Asii, kde se místní reliéf a globální poptávka potkávají v precizně naplánované zimní síti.
