Holá stěna se chová jako prázdné datové pole: technicky neutrální, psychologicky nabité. Stačí pověsit dva tři promyšlené kousky a místnost najednou působí širší, světlejší a luxusnější, přestože se nezmění ani metr čtvereční plochy ani jediný lumen světla.
Nejdřív se mění mozek, ne pokoj. Lidské vidění se opírá o Gestalt principy a hloubkové vodítka, aby si složilo ucelený obraz prostoru. Když na zeď přibude umění a vytvoří jasné vizuální body v různých výškách a měřítcích, přepíše to hierarchii toho, co v místnosti vidíme. Jinak se poskládají hrany, volná plocha i směry pohledu, takže oči začnou sledovat delší domnělé diagonály. V hlavě se tak půdorys protáhne – typický příklad, kdy drobný vizuální zásah způsobí nečekaně velký posun v tom, jak prostor posuzujeme.
Podobně se posouvá i vnímaná světlost. Vysoce kontrastní motivy a světlé barevné palety využívají rozdíly v jasu a teplotě barev k tomu, aby stávající světlo působilo rozprostřenější. Rámy a plátna fungují spíš jako reflektory pozornosti než světla, ale mozek mezi tím většinou nerozlišuje. Efekt „prémiovosti“ na sebe nenechá dlouho čekat. Symetrie, záměrné rozestupy a jednotné rámování naznačují kurátorský přístup a vložené úsilí, které naše zkreslení automaticky spojuje s vyšší hodnotou. Fyzicky se pokoj nezmění, ale vizuální chaos se zmenší a prostor si v hlavě přepíšeme jako větší, čistší a hodnotnější.
