Ostrov s názvem Peklo a věznice připomínající klidné rekreační středisko u jezera stojí v samém středu norské debaty o tom, jak trestat. Země, která stabilně vede žebříčky bezpečnosti a rovnosti, proměnila svůj trestní systém téměř záměrně v laboratorní pokus: kam až může demokracie zajít v důvěře k lidem, kteří porušují její pravidla.
Samotný název ostrova, úředně zapsaný a tvrdošíjně zachovávaný v mapách, odkazuje k dávnějšímu morálnímu světu hříchu a odplaty. Na jiném břehu ale stojí státem financované zařízení s jednolůžkovými pokoji, výhledem na vodní hladinu a možností vzdělávání i práce. Kontrast není náhodný: opírá se o kriminologický výzkum recidivy a klesajícího přínosu přísnějších trestů. Tvůrci politiky sází na to, že důstojné zacházení, začlenění do společnosti a stabilnější regulace dopaminu přímo ve vězení snižují „rozpad“ zločineckých drah po propuštění.
Kritici v tom vidí vnitřní rozpor a tvrdí, že takové pohodlí uráží oběti a oslabuje odstrašující účinek trestu. Zastánci naopak poukazují na nízkou míru opakovaného páchání trestné činnosti a dlouhodobé úspory ve výdajích na sociální systém a policii. Ostrov zvaný Peklo tak dnes působí spíš jako ironický nápis v systému, kde nejtvrdším trestem není utrpení samo o sobě, ale vyloučení z vysoce důvěřivé společnosti – a největším postihem je dočasné odebrání pocitu sounáležitosti.
