Sopka funguje jako tepelný stroj poháněný gravitací a radioaktivním rozpadem. Hustší horniny klesají, lehčí vystupují vzhůru. Toto neustálé přeskládávání přeměňuje gravitační potenciální energii na teplo. Zároveň nestabilní izotopy v minerálech při radioaktivním rozpadu uvolňují další energii, která slouží jako trvalý vnitřní zdroj.
Uvnitř zemské kůry však ohřívání neprobíhá rovnoměrně. Litosférické desky na sebe narážejí, trhají se nebo se od sebe vzdalují. V těchto zónách se hornina zahrabává do hloubky, je stlačována, nebo naopak odlehčována. Tlak a teplota posouvají tzv. solidus, tedy hranici mezi pevným a taveným stavem horniny. Když místní tvorba tepla a mechanická práce předstihnou schopnost okolí teplo odvádět vedením a prouděním, části pláště a spodní kůry tuto hranici překročí a začnou tát – vzniká magma.
Magma je ve srovnání s okolní pevnou horninou lehčí, a proto stoupá vzhůru, využívá pukliny a oslabené zóny. Povrch Země však zůstává převážně pevný, protože přenos tepla k povrchu je málo účinný. Litosféra vyzařuje energii do vesmíru mnohem rychleji, než ji hluboké horniny stačí dopravit nahoru. Tato tuhá vrstva se ochlazuje, sílí a zpevňuje a chová se jako mechanické víko, které většinu magmatu uvězní v magmatických komorách a žilách. Jen tam, kde praskliny propojí hluboké zásobárny s povrchem, se systém na krátkou dobu uvolní v podobě erupce. Jakmile se pukliny utěsní, víko se znovu „zaklapne“ a tepelný stroj v hloubce pokračuje dál.
