Oběhový systém žirafy funguje jako přetaktované čerpadlo, které se ale nikdy neuvaří. V biologické řeči to znamená extrémní arteriální tlak, vytvářený silnou, svalnatou levou komorou a relativně malým, ale vysoce výkonným srdcem. To musí protlačit krev vzhůru po dlouhém krku tak, aby mozek nezůstal bez zásobení. Takový tlak by cévy většiny savců roztrhl, žirafy ho však „odvádějí“ pomocí celé sady strukturálních řešení zabudovaných do jejich cévní soustavy.
Klíčová ochrana začíná už v oblasti lebky. Pevné, málo poddajné krkavice, silné stěny tepen a přesně naladěné baroreceptory stabilizují průtok krve mozkem a brání otoku či krvácení, které by hrozily při náhlém sklopení hlavy. Kolem mozku se nachází síť podobná systému rete mirabile, která vyrovnává tlakové rozdíly a funguje jako biologický tlumič: prudké výkyvy systémového tlaku se tak nepřeklápějí do lokálního poškození křehké nervové tkáně.
V končetinách řešila evoluce jiný technický problém: jak uchránit tenoučké periferní cévy před protržením pod sloupcem krve. Silná, nízko poddajná kůže a fascie vytvářejí přirozený „antigravitační oblek“. Těsné arterioly, hustá síť precapilárních svěračů a robustní žilní chlopně řídí průtok a brání hromadění krve. Mikrocirkulace je nastavená tak, aby omezovala hydrostatický tlak v kapilárách, čímž snižuje riziko otoku. Vše dohromady mění potenciálně smrtelnou hemodynamickou zátěž v dlouhodobě udržitelný „provozní systém“ pro velmi vysokého savce.
