Uprostřed jedného z nejkoncentrovanějších hodnotových řetězců na světě stojí křehký fialový květ. Každý květ Crocus sativus nese jen tři sytě červené blizny – jemná vlákna, z nichž vzniká šafrán – a každé z nich musí být ručně odděleno, dřív než se okvětní lístky zavřou a zhroutí.
Srovnání se zlatem nestojí ani tak na tajemnu, ale na ekonomice práce a mezních nákladech. Na výrobu i malého množství sušeného šafránu jsou potřeba desítky tisíc květů, protože většina rostliny je pro výsledný produkt biologicky bezcenná. Neexistuje stroj, který by dokázal ta vlákna rozpoznat, uchopit a oddělit, aniž by je poškodil; vše závisí na jemné motorice a oku člověka. Každý gram je tak hustě „naplněný“ mzdami, náklady ušlých příležitostí a následným zacházením po sklizni – od sušení až po třídění kvality.
Většina zemědělských plodin těží z mechanizace a úspor z rozsahu, šafrán se tomu ale brání. Okno pro sklizeň je velmi krátké, květy je nutné rychle zpracovat, aby se zabránilo enzymatickému rozkladu aromatických látek, a výnos na metr čtvereční je strukturálně nízký. Zatímco jiné plodiny směřují k automatizaci a vyšším objemům, šafrán zůstává připoutaný k ručnímu sběru a opatrnému zpracování, takže jeho cena za jednotku v podstatě kopíruje součet hodin vložených do každého jednotlivého vlákna.
