Strmé vápencové útesy nad Salernským zálivem dnes působí jako otevřená učebnice městské adaptace. Z původně roztříštěného rybářského pobřeží vyrostl žebřík teras, stezek a na sebe naskládaných domů přilepených ke skalám. Pobřeží se tak proměnilo v ojedinělý, v měřítku celého území probíhající experiment s vertikálním osídlením.
Geografové a městští ekologové vnímají tyto vesnice zavěšené na útesech jako přirozenou laboratoř toho, jak si města poradí s gravitací, erozí a minimem stavebně využitelné půdy. Místo obvyklé pravoúhlé sítě zde zástavba kopíruje tektonické zlomy, vodní toky a výpočty stability svahů. Vzniká trojrozměrná uliční síť formovaná topografií spíše než regulačními plány. Hustota osídlení, orientace budov i trasy pohybu obyvatel reagují na sluneční záření, svahovou hydrologii a místní energetickou bilanci podobně, jako organismus pod tlakem optimalizuje svůj bazální metabolismus.
Inženýři zde zkoumají opěrné zdi, stupňovité základy a terasové zemědělství jako jeden propojený systém rozložení zátěže a omezování rizik, kde logiku stavění určují pády skal, pravděpodobnost sesuvů a síla vln. Společenské vědy sledují, jak se mění vlastnické vztahy k půdě, přístup k pitné vodě a turistická ekonomika v prostředí, kde každý metr nadmořské výšky mění náklady, míru ohrožení i příležitosti. V této vrstvené mozaice uliček a schodišť nevnímají badatelé jen malebnou zvláštnost, ale model pro budoucí města na útesech, okrajích pouští či v oblastech ohrožených povodněmi, která budou muset svou podobu přizpůsobit drsnému terénu, místo aby se ho snažila vymazat.
