V domácí kočce se skrývá tichá kognitivní propast. Pokusy ukázaly, že kočky dokážou z řady podobně znějících slov poznat své vlastní jméno. Zároveň sledují lidské mimické projevy i tón hlasu a podle toho mění chování – reagují jinak, když pečující osoba zní rozrušeně, a jinak, když působí spokojeně. Když ale vědci porovnali hormonální odezvu na přátelský kontakt, zjistili, že kočky uvolňují při interakci s člověkem výrazně méně oxytocinu než psi. To naznačuje odlišný neurochemický profil jejich citové vazby.
Oxytocin, který se v sociální neurovědě často popisuje jako klíčový zprostředkovatel sociálního pouta a přilnutí, se měří v krvi nebo ve slinách. V řízených testech interakce vykazují psi při hlazení, mluvení nebo při vzájemném očním kontaktu s člověkem výrazný nárůst oxytocinu. Kočky naproti tomu vykazují jen nepatrnou změnu, i když na své jméno správně reagují a k člověku přijdou. Zjištěný rozdíl naznačuje, že podobné chování navenek může vycházet z odlišné endokrinní dynamiky a rozdílných systémů odměny v mozku.
Pro vědce zkoumající zvířecí kognici to posouvá tradiční stereotypy do jiného světla. Sociální kognice koček se jeví jako poměrně vyspělá: zvíře kombinuje sluchové podněty, rozpoznávání emocí a předchozí zkušenost s odměnou, což ukazuje na složité zpracování v mozkové kůře a naučené souvislosti. Odlišná je ale hormonální odezva na tuto interakci. Místo jednoduchého vysvětlení v podobě „citového odstupu“ naznačují data jiný poměr neuropeptidů a menší dopad lidského kontaktu na uvolňování oxytocinu. To zpochybňuje představu, že napříč druhy musí emocionální blízkost vypadat stejně.
