Povrch kráterového jezera na Bali může působit skoro neskutečně: bezchybná modrá plocha sevřená zelenými svahy vypadá, jako by ji někdo dodělal až při úpravách fotografie. Přitom ten samý výhled je zároveň nepřetržitě běžící experiment z optiky a dynamiky tekutin, který každou vteřinu přepisuje to, co si naše oko myslí, že vidí.
Klidná modř není dílem barvy, ale fyziky. Molekuly vody a drobné částice ve vodě rozptylují dopadající sluneční světlo prostřednictvím Rayleighova a Mieho rozptylu, část spektra odfiltrují a zvýrazní ikonický tyrkysový odstín. Při nízkém úhlu dopadu se kvůli Fresnelovu odrazu mění hladina v částečné zrcadlo, které zesiluje oslnění a zakrývá to, co se skrývá pod vodou. Jak se světlo láme na rozhraní vzduchu a vody, Snellův zákon tiše upravuje naše vnímání hloubky, takže kameny a potopené větve vypadají blíž k hladině, než ve skutečnosti jsou.
Za líbivým pohlednicovým záběrem pracují nenápadné rozdíly v hustotě a teplotě vody, které vytvářejí mikroproudy, drobné konvekční buňky a smykové proudění připomínající zpomalenou turbulentní bouři. Tyto proudy přemísťují zavěšený sediment a plankton, nepatrně mění odrazivost jezera a během jediného odpoledne posouvají jeho barevný odstín. Když se po hladině přežene vítr, krátké kapilární vlnky roztrhají čisté odrazy do třpytivých obrazců, které vypadají jako porouchaný displej, ale ve skutečnosti jde jen o interferenci překrývajících se vlnových systémů. Výsledkem je tiché jeviště, na němž lom světla, rozptyl a hydrodynamická nestabilita společně matou zrak, který se vyvinul pro mnohem jednodušší scény.
Pro návštěvníky, kteří honí dokonalou fotku, jezero slouží jako nenápadný test vnímání: na místě, kde oči trvají na pevnosti tvarů a rovnoměrné hloubce, zatímco rovnice přenosu záření a Navierových–Stokesových zákonů v každém okamžiku přepisují výsledný obraz.
