Typické „ignorování“, kdy kočka klidně prokráčí kolem volajícího majitele bez jediného pohledu, vypadá jinak, pokud ho nahlédneme prizmatem kočičího chování. Etologové upozorňují, že nejde o lhostejnost, ale o odlišný sociální vzorec: místo aby si člověka dosazovaly do hierarchie dominance, mají kočky tendenci zařazovat nás mezi nezvykle velké příslušníky vlastního druhu, se kterými sdílejí teritorium a zdroje.
Na rozdíl od psů, kteří se vyvíjeli pod silným tlakem na poslušnost a podřízenost ve skupině, pochází domácí kočka převážně z osaměle žijících předků a dodnes si nese volnější sociální uspořádání. Její sociální vnímání se netočí kolem postavení, ale kolem blízkosti, předvídatelnosti a kontroly klíčových zdrojů, jako je potrava a bezpečná místa k odpočinku. V přeneseném „ekonomickém“ pohledu se význam člověka neměří tolik autoritou jako spolehlivostí v zajištění těchto zdrojů – a většina signálů, které kočka vysílá, má podobu jemných, nízko intenzivních náznaků, jež lidé často přehlížejí.
Pomalé mrkání, jemné ťuknutí hlavou nebo příchod s ocáskem vztyčeným vzhůru jsou projevy typické kočičí komunikace, podložené zejména čichovým značkováním a základním loveckým nastavením, nikoli podřízenými postoji. Kočka, která se rozhodne sdílet s člověkem místo na spaní nebo mu ukáže břicho, se nevzdává, ale přesouvá k němu svoji důvěru tak, aby to odpovídalo jejím původním ekologickým nárokům. To, co nám – zvyklým na primátí svět neustálého očního kontaktu a výrazných gest – připadá jako citový odstup, je ve skutečnosti tišší vyjednávání o prostoru, bezpečí a sdíleném denním rytmu.
