Krátká cesta po městě často znamená, že se kvůli jediné sedmdesátikilové osobě dá do pohybu zhruba jedna a půl tuny kovu. Tak dnes vypadá svoboda v pojetí automobilové dopravy: nejde o přirozený pohyb vlastním tělem, ale o „právo“ ovládat velký, žravý stroj i na zcela banální vzdálenosti.
Z hlediska fyziky jde naprostá většina kinetické energie do vozidla, ne do člověka. Palivo se pálí hlavně proto, aby se rozjela hmota, která sama o sobě nijak nezvyšuje pohyblivost pasažéra. Většina vložené energie se podle druhého zákona termodynamiky a vlivem tření rozptýlí jako odpadní teplo, zatímco veřejný prostor ustupuje parkovištím, širokým pruhům a kolonám.
V tomto světle začínají chůze, jízda na kole a lehké elektrické prostředky vypadat méně jako životní styl a více jako náprava strukturálního nesouladu mezi lidským klidovým metabolismem a mechanickou setrvačností, kterou dnes běžně používáme k přepravě jediné osoby. Jak města znovu promýšlejí podobu ulic a cíle v oblasti emisí, dlouho oslavovaný ideál automobilové svobody začíná připomínat překvapivě těžké řešení velmi lehkého problému.
