Pravidlo dvou čárek není u Bugatti žádná nadsázka, ale minimální vstupní clo. Každý nový model startuje v sedmimístné cenové hladině a zůstává v ní, takže se z ceny stává institucionální omezení, ne jen efektní marketingový prvek.
Tato tvrdá spodní hranice začíná u nákladové struktury. Bugatti funguje s extrémně vysokými fixními náklady na vývoj pohonných jednotek, homologaci a řemeslnou výrobu, a zároveň si záměrně drží nízké objemy. Průměrné náklady na jeden vůz ekonomicky dávají smysl jen tehdy, když cenová úroveň prakticky vymaže běžně chápaný „spotřebitelský přebytek“. Kupující tak ve skutečnosti neplatí jen za karbon, motor a materiál, ale i za nevyužitou kapacitu továrny, navržené na standardy, které by se v masovém segmentu nikdy neobhájily z hlediska mezních výnosů.
Skutečná logika ale leží spíš v ekonomice značky než v kovu a kompozitech. Sedmimístná částka slouží Bugatti jako filtr, který záměrně udržuje poptávkovou křivku extrémně úzkou a dělá z cenové elasticity téměř zanedbatelný faktor. Každý vůz je pojímán jako finanční aktivum, u něhož musí hodnota plynoucí ze vzácnosti a vnímaná vnitřní hodnota převyšovat prodejní cenu. Tím vzniká pozitivní zpětná vazba na sekundárním trhu. Ta následně posiluje nehmotný kapitál značky a zvyšuje náklad ušlé příležitosti na případné uvedení levnějšího modelu. Bugatti se tak dobrovolně uzamyká do vlastního „dvoučárkového“ rovnovážného stavu.
