Mapa měst, která nikdy nespí, se dnes nepřepisuje podle historek, ale podle dat. Když výzkumníci porovnají města podle tří tvrdých ukazatelů, ta nejproslulejší „party“ destinace přestávají být automatickými vítězi.
Prvním kritériem je noční veřejná doprava. Analytici sledují, kolik vlakových a autobusových linek jezdí hluboko do noci, jak často a kam všude se dostanou. Z těchto dat pak vzniká jednoduchý index dostupnosti. Města, která udrží kapacitní dopravní tepny v chodu i ve chvíli, kdy jinde všechno končí, dosahují mnohem vyšších hodnot než ta, která jsou po odjezdu posledního metra odkázaná hlavně na drahé taxíky a služby na zavolání.
Dalším prvkem je hustota nonstop stravování. Výzkumníci si rozdělují městský prostor na mřížku a v jednotlivých políčkách počítají otevřené provozovny s jídlem na kilometr čtvereční, což pak ověřují pomocí dat z platebních transakcí. Právě tady některá údajně ospalá města tiše předčí slavné party metropole: nabízejí stálý přísun kalorií v docházkové vzdálenosti, ne jen pár ostrůvků s pozdním provozem kolem turistických tříd.
Poslední sledovanou oblastí jsou časy zavírání podniků, chápané jako určitý signál regulace. Do výsledného skóre noční aktivity vstupují zákonem dané večerky i průměrné časy poslední objednávky. V součtu fungují tyto tři ukazatele jako jakýsi společenský bazální metabolismus města po setmění. Ukazují, kde to žije jen o víkendech ve špičkách a kde si metropole udržuje stálý noční tep.
