Světla města z temné stezky vždy vypadají mnohem kouzelněji, protože váš zrakový systém si tiše přenastavuje „hardware“. V šeru fotoreceptory na sítnici zvyšují citlivost díky adaptaci na tmu a vidění se postupně přesouvá od čípků k tyčinkám. Tím se zlepšuje poměr signálu k šumu u drobných jasných bodů na tmavém pozadí, takže každé okno, reklamní plocha i světlomety aut působí mnohem jasněji, než ve skutečnosti jsou.
Za tím zdánlivým třpytem stojí vrstva nervového „inženýrství“. Gangliové buňky v sítnici využívají laterální inhibici, klasický mechanismus zesilování kontrastu, který funguje jako filtr na detekci hran a zvýrazňuje přechody mezi světlem a tmou. Výše v systému pak zraková kůra uplatňuje řízení zesílení signálu a prediktivní kódování: omezené zpracovatelské kapacity přesouvá k vysoce kontrastním, informačně bohatým bodům na obzoru města. Výsledkem je vjem hustoty a hloubky, který dalece překonává množství fotonů, jež ve skutečnosti dopadají do oka.
Samotná cesta temnotou celý systém ještě víc vychyluje. Po delším pobytu ve tmě klesá vaše „norma“ pro to, co považujete za běžnou úroveň světla, takže městské osvětlení působí jako smyslový šok. Zároveň se zvyšuje aktivace autonomního nervového systému a hladina dopaminu v pozadí, což zostřuje pozornost i paměť. Každé světélko je pak výraznější a snáz si ho uložíte. Samotné panorama se nezměnilo; změnila se míra neuspořádanosti v nervové síti, která ho reprezentuje. To, co vnímáte jako magii, je jen mozek, který znovu nastavuje, co pro něj znamená „jasné“.
