Když vstoupíte do grónské osady, jako první vás zasáhne barva: červené, modré a žluté „kostky“ rozeseté po bílé skále a sněhu. Na první pohled to působí hravě, ve skutečnosti jde ale o součást infrastruktury. V podmínkách slabého světla, létajícího sněhu a dlouhé polární noci zvyšují vysoce kontrastní fasády viditelnost objektů, usnadňují jejich rozpoznání ve zrakové kůře člověka a snižují riziko, že lidé, zásoby nebo záchranné týmy ztratí orientaci.
Barevná mřížka kdysi sloužila i jako kód. Veřejné budovy, nemocnice nebo sklady mívaly přidělené určité odstíny, takže se celá vesnice proměnila v obrovský navigační systém ještě před digitálními mapami. Během vánic, kdy se viditelnost propadá a zvuky mizí v hukotu větru, dokážou obyvatelé díky barevným vzpomínkám a prostorové představivosti znovu „poskládat“ cesty mezi domy, moly a ošetřovnami. Zkrátí se tak doba hledání – a to přímo zvyšuje šanci na přežití ve chvíli, kdy je tělesná teplota i bazální metabolismus pod tlakem.
Důležitá je také psychologie světla. Dlouhodobá tma narušuje cirkadiánní rytmus a zvyšuje psychickou zátěž. Syté barvy fasád působí jako trvalý vizuální podnět, který narušuje monotónnost a zmírňuje smyslovou deprivaci. Pro děti na cestě do školy, rybáře vracející se v noci nebo starší obyvatele přecházející mezi domy představují tyto budovy výrazné orientační body. Výsledkem je na první pohled náhodně působící estetika, která je ve skutečnosti nenápadným, nízkotechnologickým, ale mimořádně spolehlivým bezpečnostním systémem zabudovaným do každodenního života.
