Hlava skloněná k trávě může současně provozovat velmi výkonný systém rozpoznávání. Výzkumy na ovcích, kozách a dalších přežvýkavcích ukazují, že dokážou rozlišit a zapamatovat si víc než padesát konkrétních tváří na dlouhé období, na úrovni, kterou se dříve přisuzovalo hlavně lidem a lidoopům.
Za klidným výrazem se skrývá zrakové zpracování, které filtruje vzory podobně efektivně jako algoritmy pro kompresi obrazu. Světlo dopadá na sítnici, signály postupují zrakovou kůrou a specializované neurony nereagují na jednotlivé čáry či barvy, ale na uspořádání očí, nosu a tlamy. V mozkových oblastech odpovídajících lidské oblasti pro rozpoznávání tváří se aktivují skupiny neuronů selektivně pro známé jedince. Vzniká tak úsporný, ale spolehlivý kód, který omezuje nervový šum a přitom zachovává informaci o identitě.
Tento kód se stabilizuje v hippocampu a v příbuzných strukturách ve střední spánkové oblasti, které umožňují dlouhodobé posílení synapsí a upevňování epizodické paměti. Každé setkání propojuje vnitřní šablonu tváře se sociálními informacemi, jako je dominance, příbuzenský vztah nebo dřívější agresivní chování, a to v rámci posilovacího učení i základních omezení daných tím, kolik informací je mozek vůbec schopen uložit. Postupně se z tohoto propojeného systému stává sociální mapa, která pasoucímu se zvířeti umožňuje sledovat spojence, soupeře i pečovatele, aniž by muselo neustále znovu složitě přepočítávat situaci a plýtvat energií.
