Úzká římsa z vulkanické horniny nese dva zcela odlišné tvory: štíhlé tereje modronozí se zářivě modrýma nohama a pod nimi těžkopádné lachtany. Na první pohled působí scéna vratce, jako by se každou chvíli měla změnit v rvačku. Místo toho se tu ale zvířata pohybují v pomalé choreografii, díky níž krazům a srážkám dochází jen zřídka.
Ekologové tento jev popisují jako prostorové a časové rozdělení nik, které nevynucují ploty, ale načasování a drobná teritoria. Terejové ovládají horní plochu a vzdušný sloupec nad ní, kde si klováním a máváním křídel brání malé kruhy kolem hnízd. Lachtani drží spodní rampy a přístupové cesty k vodě, které si zajišťují štěkáním a výpady. Jejich aktivita se v čase míjí: když oblohu zaplní potápějící se ptáci, lachtani odpočívají. Pak se naopak po skále těžce valí jejich těla k vodě a zpět, zatímco ptáci sedí nehnutě. Každý druh má jiný denní rytmus i jiné loviště na otevřeném moři.
Rozdíly v tělesné hmotnosti, základním metabolismu a obratnosti vytvářejí přirozenou hierarchii stezek a posedišť. Terej se dokáže otočit na místě na ploše jedné stopy, proplést se mezi kameny a téměř svisle vzlétnout. Lachtan potřebuje široký „rozjezd“, aby se po skále vyškrábal nahoru nebo sklouzl dolů. Tato asymetrie promění jedinou římsu v patrovou nemovitost, kde vzduch, skála a příboj tvoří oddělená patra. Na útesu, který se zdá příliš malý pro oba druhy, tak fyzika a chování společně kreslí neviditelné hranice, jež celé soužití udržují pohromadě.
