Pod kapotou to nejsou kliková hřídel ani blok motoru, co tiše hlídají jeho přežití, ale piezoelektrický klepací senzor přišroubovaný ke kovu. Tohle zařízení velké jako mince naslouchá abnormálním tlakovým vlnám v válcích – ostrým projevům klepání, které ukazují, že se spalování vymyká kontrole.
U zážehových motorů by se směs vzduchu a paliva měla po zapálení svíčkou šířit řízenou čelní vlnou plamene. Když však teplota a tlak posunou směs k samovznícení nebo předzápalu, vznikají tlakové rázy, které se kovem šíří v konkrétních akustických frekvencích. Klepací senzor tyto vibrace převádí na elektrické napětí a posílá je do řídicí jednotky motoru. Ta v uzavřené regulační smyčce upravuje předstih zapalování, dávkování paliva a plnicí tlak tak, aby zabránila ničivé detonaci.
Bez této zpětné vazby by motor naladěný na vysokou účinnost a kompresní poměr pracoval přímo na hraně svých termodynamických možností, bez jakékoli pojistky. Písty, ložiska i stěny válců by byly vystaveny rázovým silám hluboko za hranicí toho, na co byly navrženy. Masivní kovové díly přežívají právě proto, že malý senzor vynucuje úzké pracovní okno mezi maximálním výkonem a sebezničením.
