Když se černý medvěd rozběhne na zhruba 56 km/h, nejde jen o to, že hravě předběhne špičkového sprintera. Využívá zcela odlišnou „hardwarovou“ výbavu. Pod srstí má v končetinách a v oblasti ramen mohutné svazky rychlých svalových vláken. Ta jsou uzpůsobena spíše na rychlý anaerobní (glykolytický) výkon než na vytrvalost. Dokážou po krátkou dobu vyvinout velmi vysoký výkon, přičemž vyměňují úspornost spotřeby energie za explozivní sílu.
Klíčové je, jak se tato síla přenáší do podkladu. Krátké, robustní kosti končetin a široké tlapy vytvářejí silný pákový systém, který maximalizuje reakční sílu podložky. Pokrčené klouby v kyčlích, ramenech a kotnících se při odrazu narovnávají jako synchronizované písty a převádějí rotační moment na dopředný impuls. Husté šlachy při každém kroku ukládají a uvolňují pružnou energii, podobně jako stlažená pružina v klasické mechanice, a zvyšují rychlost, aniž by svaly musely trávit víc času samotnou kontrakcí.
Těžký trup medvěda se tak stává dynamickou zátěží, nikoli handicapem. Níže položené těžiště stabilizuje prudká zrychlení a umožňuje snášet velké nárazové síly i rychlé změny směru a hybnosti. Relativně vysoká anaerobní kapacita organismu pak podporuje toto krátké, intenzivní „okno“ výkonu. Po několik velmi vypjatých okamžiků se architektura svalů, pružnost šlach a pákový efekt kostry sejdou tak, aby dokázaly rozpohybovat masivního predátora rychlostí srovnatelnou se závodním koněm.
