Jeden a tentýž asfalt se ve chvíli změny směru rozpadne na dvě různé cesty. Krajina se nehýbe, fyzikální zákony platí stejně, ale prožitek se převrátí. Podle neurovědy není příčinou fyzika, ale způsob vnímání – právě ten stojí za „rozdělenou obrazovkou“, kterou zažíváme za volantem.
Když vyrážíte, mozek si vytváří předpovědní mapu prostoru. Hipokampus a takzvané gridové buňky si postupně ukládají orientační body v pořadí „dopředu“. Cestou zpět se musí tato posloupnost v hlavě obrátit, takže se mění, které podněty vnímáte jako „blížím se“ a které jako „vzdaluji se“. Tím se promění, jak pracovní paměť a selektivní pozornost krajinu „oskenují“, takže stejná zatáčka dostane jiný emoční i prostorový kontext.
Kognitivní zkreslení obraz ještě víc pokřivují. Efekt novosti způsobí, že první směr působí delší a nabitější detaily; zpáteční cestu mozek filtruje přes zvyk a očekávání, a tak se její subjektivní délka zkracuje. Svou roli hraje i nerovnoměrná pozornost k cílům: při jízdě na schůzku je víc zatížené exekutivní řízení a odhad rizik, zatímco při cestě pryč může napětí klesnout a pozornost se přesune k hudbě, hovoru nebo vlastním myšlenkám. Silnice zůstává neměnná v euklidovském prostoru, ale pokaždé, když změníte směr, mozek si cestu znovu překreslí ve vlastním „nervovém“ prostoru.
Silnice je stálá, ale mysl s každým směrem zachází jako s jiným příběhem a jednu linii pohybu rozstřihne na dvě zcela odlišné vyprávění.
