Temná městská ulice se může v jediném okamžiku změnit v jasně zářící scénu, jakmile nastavíte místo zlomku vteřiny dlouhou expozici. Na snímači se neděje nic kouzelného – jen se podle fyzikálních zákonů jinak nastaví „dohoda“ mezi světlem a časem.
Lidské vidění funguje v reálném čase a omezuje ho citlivost fotoreceptorů i způsob, jakým mozek zpracovává signály. V každém okamžiku oko zachytí jen slabý proud fotonů, než se scéna znovu promění. Fotoaparát naopak dokáže světlo integrovat: třicetivteřinová expozice dovolí každému pixelu nepřetržitě sbírat fotony a z řídkého signálu udělá hustý soubor dat, který jedno letmé mrknutí nikdy neposkládá.
Delší expozice zvyšuje poměr signálu k šumu, protože náhodný šum fotonů se v průměru vyruší, zatímco dynamický rozsah snímače a následná gama korekce vytáhnou slabé barevné informace ze stínů. Pouliční lampy se sodíkovými výbojkami i LED, světelné výlohy a záře oblohy přidávají úzké spektrální pásy, které okem téměř nevnímáme, ale na snímači se za dobu expozice nasčítají do sytých barev. Pohybová neostrost a světelné stopy aut nejsou jen vedlejší efekt, ale viditelný důkaz toho, že integrace fotonů běží na plný výkon.
