Košík od broskví přibitý na ochoz tělocvičny nepřinesl žádné velkolepé divadlo. Byl to prostý pokus vyřešit praktický problém: jak udržet neklidné studenty v pohybu uvnitř budovy, aniž by docházelo ke srážkám typickým pro fotbal a ragby. Kanadský učitel tělesné výchovy proto hru záměrně zpomalil – zakázal běhání s míčem, výrazně omezil fyzický kontakt a posunul koš vysoko mimo dosah hráčů.
Celý koncept vycházel ze základní biomechaniky a snahy snížit energii nárazu, nikoli z touhy po efektu. Větší a měkčí míč podporoval obloukové přihrávky místo chaotických skrumáží. Hru víc určoval prostor do výšky než rychlé sprinty po délce hřiště. Původní podoba basketbalu fungovala téměř jako protizranění procedura – řízené cvičení, které udržovalo tepovou zátěž, ale snižovalo maximální nápor na klouby a lebku.
Rychlost přicházela postupně, jak hráči zkoušeli, kam až mohou systém posunout. Lepší pryžové vyfukování změnilo pružnost míče, dřevěné a později odpružené podlahy zase tření i odskok. Volně pojatá pravidla přímo vybízela k taktickým novinkám. Když se zavedlo driblování a hra se rozběhla v téměř nepřetržitém pohybu, původní omezení, která měla tlumit riziko, vytvořila nový stav rovnováhy: časté skórování, rychlé držení míče a výbušné výskoky. Hra navržená jako bezpečnostní „fígl“ se proměnila v celosvětovou laboratoř obratnosti, reakční rychlosti a anaerobní síly.
