V národním parku Arches to vypadá, jako by kámen zkameněl uprostřed nárazu vlny – hřebeny skalisek připomínají jednu jedinou zastavenou vlnu. Tenhle dramatický dojem je ale jen iluze. Skutečné děje v pozadí probíhají rychlostí bližší pomalému posunu kontinentů než rychlému příboji na pobřeží.
Skály tu tvoří vrstvený pískovec, který je už od začátku oslaben drobnými napěťovými trhlinami. Ty vznikají při zhutňování pohřbených sedimentů a při přerozdělování zátěže tektonickými silami. Jakmile se hornina objeví na povrchu, tyto staré poruchy se chovají jako roviny oslabení a z kompaktního bloku se stává jakási hranatá kostra. Do jejích puklin a pórů proniká voda, která si hledá cestičky kapilárami a dutinkami uvnitř kamene.
Mrazové cykly se pak mění v tichou demoliční četu parku. Když kapalná voda v puklinách zamrzá, přímo na místě se rozpíná – učebnicový příklad mrazového klínu, který s každou fází tání a mrznutí rozšiřuje mikroskopické prasklinky. Každý takový cyklus trochu zvýší mechanické zvětrávání, zvětší místní povrch a zrychlí další rozpad. Postupně dochází k rozpadání horniny na jednotlivá zrna, až se jednotlivá zrnka křemenného písku uvolňují a jen vlivem gravitace se sesouvají dolů.
Rozsáhlé tvary tak nevytvořila jedna ničivá povodeň, ale dlouhodobá eroze a rozdílné tempo zvětrávání. Jemné rozdíly ve složení minerálního „cementu“, ve směru ukládání vrstev nebo v rozestupech puklin určují, kde se materiál ztrácí nejrychleji. Tenhle jakýsi geologický okrajový efekt soustřeďuje dutiny do tenkých skalních žeber, oken a oblouků. Výsledná krajina působí jako jedna obrovská zkamenělá vlna, i když každý její oblouk vznikl jen díky nespočtu drobných, postupných ztrát kamene.
