Rozpálený písek vám dává krutý slib: vytáhne z vás teplo i vodu, pokud se k poušti budete chovat jako k problému chladné noci. Skutečná dovednost přežití není v tom, jak si udržet teplo, ale jak co nejvíc omezit přísun tepla do těla, aby se vaše vnitřní teplota neposunula do nebezpečné zóny.
Lidská termoregulace stojí hlavně na odpařování a průtoku krve. V pouštních podmínkách každé další zahřátí kůže zrychluje pocení a snižuje objem krevní plazmy. Jak krev houstne, oběhový systém musí víc dřít, aby ochránil mozek a srdce. Tělo pak obětuje výkon v končetinách a zhoršuje se úsudek dávno předtím, než si člověk připadá skutečně v ohrožení.
Běžný instinkt – víc se obléct nebo zrychlit tempo – ignoruje základní fyzikální principy přenosu tepla a hospodaření s tekutinami. Tmavé, těžké vrstvy, neustálý pohyb a pobyt na přímém slunci zvyšují sálání a vedení tepla do těla, zatímco větrání se zhoršuje. Vnitřní teplota stoupá, potní žlázy jedou bez pauzy a dehydratace začne předbíhat jakékoli zásoby vody. Tím se otevírá cesta k úpalu a následně k život ohrožujícímu přehřátí.
Zůstat v poušti „chladný“ znamená vytvářet stín, maximalizovat proudění vzduchu, namáhat se hlavně v chladnějších hodinách a šetřit potem, nejen vodou. Čím lépe si tělo udrží úzké rozmezí teploty, tím déle zůstanou krevní tlak, rovnováha elektrolytů a jasné myšlení v bezpečných mezích pro přežití.
