Pěna, prkno a zvedající se hladina vytvářejí vratkou platformu, kterou tělo nevnímá jako pevnou podlahu, ale jako neustále se měnící skládačku. Zdánlivý zázrak rovnováhy stojí na nervových obvodech mimo vědomou kontrolu. Mozek a mícha v nich nepřetržitě počítají náklon, rychlost i směr pohybu.
V centru celého procesu stojí vestibulární systém – tekutinou naplněné kanálky ve vnitřním uchu, které zaznamenávají úhlové zrychlení a polohu hlavy. Tyto signály se spojují s propriocepcí, tedy vnitřní tělesnou mapou úhlů v kloubech a napětí svalů. Společně zásobují rychlé reflexní dráhy v míše. Ještě než se do věci vloží vědomé uvažování, tyto reflexní okruhy aktivují motorické jednotky v kotnících, kolenou a kyčlích a vytvářejí drobné protirotace, které posunou tlakové těžiště prkna zpět pod těžiště surfaře.
Celé to připomíná prediktivní řídicí algoritmy v robotice, v biologii se však mluví o dopředném řízení pohybu navrstveném na klasickou zpětnou vazbu. Mozek si vytváří vnitřní model hydrodynamiky a hybnosti. Využívá k tomu vizuální vjem pohybu po stěně vlny a změny tlaku pod chodidly, aby předvídal, jak se voda v dalším okamžiku zrychlí. Okruhy v mozečku tento model během každé jízdy zpřesňují a snižují tak nervové „chybové signály“ podobně, jako se v hlučném systému snižuje entropie. To, co vypadá jako čistý instinkt, je ve skutečnosti bleskurychlá fúze senzorických dat a adaptivní biomechanika běžící v živé nervové tkáni.
