Kolmé skalní stěny, které padají přímo do temného jezera, dělají z Watzmannu spíš rozsudek než turistický cíl. Hora je teprve třetí nejvyšší v rámci Německa, přesto zcela ovládá Berchtesgadenskou kotlinu. Vzdálenější, objektivně vyšší vrcholy působí jen jako kulisa, ne jako skuteční soupeři.
Část působivosti má na svědomí samotná fyzická geografie. Podkovovitý hřeben Watzmannu vytváří jakési přírodní divadlo, které stáčí zvuk, mraky i vítr dovnitř. Orogramické zvedání nutí vlhký vzduch stoupat a bouře tím houstnou, zatímco teplotní inverze drží mlhu i stín dole v údolí. Horolezci na proslulé východní stěně často zažívají prudké změny tlaku i viditelnosti. V komplikovaném terénu, kde je orientace náročná, se volný kámen a strmé spádnice postarají o to, že i drobná chyba se velmi rychle může změnit ve smrtelnou.
Zbytek obstarává psychologie a příběhy. Hustá místní mytologie líčí masiv jako prokletého krále proměněného v kámen. Každý výstup je tím nasáklý jakýmsi podprahovým strachem ze ztráty a chybným odhadem rizika: vrchol působí jako osobní obvinění, ne jen jako abstraktní nebezpečí. Větší německé hory rozkládají pozornost do šířky, přes ledovce a mírné sedla, a tím vyprávění rozptylují. Watzmann naopak soustřeďuje všechno do jediné, téměř filmové siluety. V tom úzkém záběru se každá bouře, každý zásah záchranného vrtulníku i každá svíčka v údolní kapli stává další indicií, že tento poměrně nenápadně vysoký vrchol je skutečným vládcem německého horského strachu.
