O tom, jestli těžké SUV vyjede po zablácené horské cestě nahoru, nebo se po ní sveze dolů jako saně, rozhodují čtyři malé kontaktní plochy pneumatik, každá přibližně o velikosti listu papíru. Klíčem není masa kovu, ale neviditelné přetahování mezi třením, elektronikou a tekutým blátem v místě každého dotyku s podkladem.
V místě kontaktu s povrchem vládne klasické tření a smykové napětí. Gumové bloky dezénu se deformují, vytlačují vodu a bláto a zaklesnou se do drobných kamínků. Toto mechanické „zaklíčování“ spolu s viskoelasticitou gumy zvyšuje součinitel tření, takže se svislé zatížení od vozidla může proměnit v reálný záběr místo protáčení kol. Široké, otevřené drážky v dezénu vytvářejí odvodňovací kanálky a omezují hydrodynamické mazání, které by jinak proměnilo povrch v kluzkou vrstvu.
Nad tím vším pracují systémy pohonu všech kol a protiprokluzu v uzavřené regulační smyčce, která nepřetržitě přerozděluje točivý moment. Snímače otáček kol posílají data do řídicí jednotky, která odhaduje prokluz a pomocí zpětnovazebního algoritmu podobného záporné zpětné vazbě v teorii regulace ubírá výkon motoru nebo přibrzďuje protáčející se kolo. Elektronický stabilizační systém pak přenáší točivý moment z jedné strany na druhou a využívá moment kolem svislé osy k udržení karoserie v souladu se směrem natočení volantu. Místo aby se výkon bez rozmyslu posílal na všechna kola stejně, software zachází s každou „papírovou“ kontaktní plochou jako s omezeným zdrojem, který je třeba v reálném čase řídit.
Výsledkem je, že se SUV nechová jako tupé saně, ale jako rozprostřená síť bodů záběru, kde každý kousek dezénu hledá vlastní kompromis mezi blátem, gravitací a hybností.
