Francie kraluje světovým žebříčkům návštěvnosti, a přitom je rozlohou menší než jeden velký stát ve Spojených státech. Hustá síť železnic, dálnic a letišť soustřeďuje pohyb návštěvníků do těsně provázané mapy. Přesto statistiky cestovního ruchu ukazují, že naprostá většina cest směřuje stále k těm samým městským ikonám, zábavním parkům a nejznámějším plážím. Rozsáhlé oblasti země tak na mapách cizinců prakticky neexistují.
Tato koncentrace odráží logiku takzvaného mezního užitku: slavná místa slibují téměř jistý společenský i emoční efekt, zatímco méně známé regiony trpí slabou viditelností a nedostatkem informací. Online cestovní platformy tento vzorec ještě posilují, protože algoritmy neustále vytahují na vrchol už tak přeplněné čtvrti a lokality. Vzniká tak zvláštní druh turistické entropie: pozornost se hromadí v několika předvídatelných uzlech, zatímco okrajové oblasti s bohatou kulturou, zemědělstvím a pestrou krajinou přicházejí o energii i návštěvníky.
Plánovači politik v oblasti cestovního ruchu proto začínají pohlížet na venkovské penziony, rodinná vinařství a dlouhé pobřežní trasy jako na strategickou pojistku proti overtourismu, nikoli jen jako na milý doplněk nabídky. Podpora železničního spojení, digitálního vyprávění příběhů a drobné infrastruktury má část turistického proudu odvést do opomíjených údolí a vesnic. V této tišší Francii funguje pohostinnost v lidském tempu a země, která přijímá nejvíce návštěvníků na světě, se tak paradoxně mění v místo, kde je nepřítomnost hostů stejně pečlivě utvářená jako jejich přítomnost.
